Koučka s velkým srdcem - Kristin

Rozhovor s americkou koučkou Kristin LaRonca Parpel o sebevědomí, opravdovosti, laskavosti, změnách, i o tom, proč se naučila lidi nechat brečet a chvíli mlčet...

Vidím ji po dlouhé době. Ale určitě to znáte - s někým přirozeně navážete na hovor, který jste s ním vedli třeba už před 2 lety. Kristin se směje od ucha k uchu, pevně mě objímá, hlasitě mě vítá a já mám pocit, že i přes její pracovní frmol je tu teď jen a jen pro mě. "Prosím tě, na ten binec se nekoukej. Uklízím, ale trvá to. Takže sedím zády k tomu bordelu a je to." Mávne rukou k obří hromadě papírů ve své jinak bezvadně čisté a útulně zařízené kanceláři. Skoro 10 let sem za ní docházejí lidé, kteří chtějí něco změnit. Skoro 10 let jim Kristin LaRonca Parpel svou obdivuhodnou roztomilou češtinou klade otázky, díky kterým si obvykle sami k té změně dojdou. Osmačtyřicetiletá Američanka žijící 25 let v Praze je živelná dáma, která se stala úspěšnou koučkou možná hlavně díky své vřelé lidskosti a autentičnosti. Stojí za to poznat ji blíže...

Kristin, na první pohled působíš jako pozitivní, srdečná a velmi schopná žena. Často mi ale přijde, že právě takové osobnosti to nemají tak jednoduché, jak to může vypadat. Do všeho se vrhají srdcem, a vyčerpávají se tím. Nemáš pocit, že se lidem, kterým pomáháš, moc rozdáváš?

Hele, ani ne. Přemýšlela jsem nad tím a je to spíš tak, že já od lidí naopak energii dostávám. Teď jsem se zrovna koukala na naše fotky ze čtrnáctidenní cesty s dětmi po Indii. A uvědomila jsem si, že jsem na nich pořád mezi lidmi, zvířaty, miminky. Mimina jsou vůbec boží! Já věřím v lidi! Mám třeba ohromnou radost, když lidé, se kterými pracuju, mají úspěch, když prodělají nějakou pozitivní změnu! Já si to užívám zároveň s nimi, chápeš? To je pro mě ten bonus!

Já bych právě možná čekala, že se svou vstřícnou povahou a otevřeností můžeš mít coby koučka potíže v tom, že se tě příběhy klientů hodně dotknou. Takže si umíš vytvořit takový ten rozumný odstup?

Řeknu ti pravdu - asi neumím. Možná kdybych byla totální profík, tak v momentě, kdy klient vyjde ze dveří, bych byla už úplně čistá. A to tedy nejsem, to fakt ne. Přemýšlím nad těmi lidmi. Nedá mi to. Často jim pošlu ještě SMS, třeba s odkazem na nějaký článek. Ale netrápím se jejich problémy - to opravdu ne!

"Obdivuji každého člověka, který chce být lepším!"

Možná právě takový lidský přístup tvého koučování je důvodem, proč máš tolik klientů? Lidi cítí, že je skutečně vnímáš, že s nimi prostě jsi...

Určitě ano, něco na tom bude. Já na nikoho nic nehraju. Mám obrovský respekt a obdiv pro každého člověka, se kterým pracuju, který chce být lepším! Víš, jít ke koučovi není jednoduché rozhodnutí. Jde totiž o to, že nakonec na té změně musejí pracovat ti klienti - ne kouč! Jsou to oni, kteří musejí ujít tu cestu - ne kouč! To je jako když chodíš do fitness centra - nikdy nedosáhneš žádných výsledků, když tam budeš jen koukat a poslouchat trenéra. To ty musíš makat, přijít na to jak, a hlavně proč makáš. Takže když ti lidé ke mně přijdou, já k nim vzhlížím. Jde prostě o lidi, kteří chtějí něco změnit, chtějí na sobě pracovat! A oni tu moji úctu a podporu asi cítí. To jim dává pocit bezpečí a pak se nám dobře pracuje.

"Vy jste museli ve škole poslouchat a my mohli říkat svoje - i blbé - názory! To tě ovlivní do konce života.."

A jaká témata s tebou lidé v poslední době nejvíce rozebírají? Jsou hodně různá nebo se spíše opakují?

Jsou témata, která se neustále vracejí. V dnešní době často mluvíme o "work-life balance" - tedy o rozložení práce a osobního života. Klasicky jde o to, jak fungovat v práci a mít přitom čas na sebe. Další obrovské téma - hlavně tady v Česku - je nedostatek sebevědomí! Je to jen můj názor, ale prostě to tak vidím. Jak jsem vyrostla v Americe, tak vnímám, že nedostatek sebedůvěry je tu velký problém! Možná je to tím, že tady bývalo školství úplně jiné než u nás. A právě ve škole, v dětském věku, se vytváří budoucí návyky - tedy i sebevědomí. Většina lidí, které koučuju, jsou mého věku. To znamená, že školu vychodili za komunismu. Tehdy se jim říkalo, že mají sedět, poslouchat, a hlavně neříkat svůj názor. A bohužel když toto slyšíš v dětství, zvykneš si na to, a pak se podle toho chováš celý život. Já chodila do školy v Americe a tam mi zase říkali: "Tvůj názor je zajímavý!" A to jsem třeba plácla úplnou blbost! A oni: "To je super nápad, ještě mi k tomu něco pověz!" Takže já jsem o té blbosti mohla s těmi učiteli dál diskutovat, chápeš? Tím pádem je pro mě diskuse úplně přirozená věc - jak v životě, tak v byznysu. Já se tedy lidí a jiných názorů nebojím. Ale pozor - to neznamená, že nemám k někomu respekt! Ale je to prostě pro mě jen člověk se svým názorem! On mě nekritizuje - jen má svůj názor, na který má plné právo!

Myslíš tedy, že Češi mají i 30 let po revoluci se svým sebevědomím stále problém?

Asi ano. Tak si představ - jdu na třídní schůzky a sednu si do první řady a k tomu mám asi deset otázek na paní učitelku. Můj manžel, který je Čech, sedí v poslední řadě a ani neotevře pusu. Lidi si musejí myslet, že se rozvádíme 😊 No, nerozvádíme! Jen jsme vyrůstali jinde...

"Změna je bolestivá! Ale když mám své "proč", tak jsem schopná návyk změnit!"

Kristin, jak jsi ale sama říkala, lidé za tebou chodí a chtějí tu sebedůvěru řešit. Ovšem zároveň si myslím, že se takových - a vůbec jakýchkoli - změn bojí. Proč?

Protože to je hrozně nepříjemný! Změna je bolestivá! Většinu mých klientů tvoří lidé mezi 30 až 50 lety. A to jsou lidé, kteří už mají své zaběhnuté návyky. Změnit jakýkoli zvyk je nekomfortní. Tak třeba já - teď jsem začala pít kafe bez mléka a cukru. Dvacet let jsem ho pila s mlékem a cukrem! A najednou si mám zvyknout na černou kávu? No, to teda samozřejmě nechci! Ale mám jasný důvod, proč chci ten návyk změnit - není to zdravé, přibrala jsem. A to je jednoduchý důvod, "proč" se o tu změnu snažím. A když mám své "proč", tak jsem schopná ten návyk změnit. Krůček po krůčku.

A k takovým změnám tedy může lidem dopomoci i kouč. Dokonce se říká, že dost rychle a účinně. Jak ten koučink vlastně funguje?

Funguje hlavně na základě absolutní důvěry - bez ní to nejde. To už jsem zmiňovala. A taky na základě toho, že člověk si ke změně dojde sám - kouč ho jen vede. Kouč tedy zásadně neradí, kouč může jen sdílet své vlastní zkušenosti. Ale i tak se na to, zda ty mé zkušenosti chce klient slyšet, zeptám. To už totiž není čistý koučink, spíše mentoring! Kouč se především ptá! Důležité je, aby kouč člověka poznal, protože jedině tak může pracovat na tom správném tématu a pokládat dobré otevřené otázky.

"Musíme zároveň přemýšlet, jestli nám ten náš cíl stojí za tu energii a čas..."

Myslíš to tak, že někdo za tebou přijde s tím, že potřebuje rozlousknout nějakou záležitost. Ale ty z toho hovoru zjistíš, že v podstatě chce něco úplně jiného?

Jasně! Měla jsem klientku, která dostala nabídku pracovat v Dubaji. Chtěla vědět, zda do toho má jít nebo ne. Začaly jsme o tom mluvit, a já se zeptala: "A co tě vlastně opravdu baví dělat?" A ona na to: "Mě baví, když se lidi smějí." Byla to právnička, tak jsem se zarazila a povídám: "A jak to děláš?" Nakonec z ní vylezlo, že chodí na víkendové kurzy "stand up comedy". No, a najednou se začala smát, že vlastně už vůbec nechce být právnička, že chce psát a dělat "stand up comedy". A já tehdy ten její skutečný cíl pochopila, protože jsem měla čas ji více poznat. Abych jako kouč někomu pomohla, musím jít nejdříve s tím člověkem trochu do hloubky. Musím vědět, že ten jeho cíl, který si vytkne, je skutečně ten jeho cíl. Pak teprve se můžu správně ptát a pomoci mu tak k tomu jeho cíli dojít. Důležité také je pracovat s vizí. Jak bych ve své nejlepší situaci vypadala, jak bych se chovala? A od ní se pak vrátíme zpátky do současnosti a směřujeme k té vizi maličkými krůčky. Většina těch vizí bývá realistická. Každý máme v sobě zlato - jen ho najít! Obvykle máme prostředky k uskutečnění té vize. Ale někdy musíme zároveň popřemýšlet, jestli nám stojí ten cíl za tu energii a čas.

Můžeš tedy pracovat úplně s kýmkoli (tedy pomáhat komukoli), kdo chce dojít k nějakému cíli, kdo chce na sobě pracovat?

Než začnu s kýmkoli pracovat, musíme se sejít. Jen tak, abychom se poznali. Prostě si povídáme, abychom se poznali lidsky. Já sdílím i něco o sobě, protože pak při koučinku už nejde o mě. Ale já chci, aby ti klienti o mě něco věděli. Aby věděli, kdo jsem, proč jsem začala koučovat, co jsem dělala předtím, a jak ten koučovací proces funguje. A od počátku je hrozně důležité, aby ti lidé cítili, že vše, o čem mluvíme, je důvěrné. To musí ode mě jasně slyšet. Protože pokud by měli obavu se mi otevřít, tak já s nimi nemůžu spolupracovat. Já potřebuju slyšet ty příčiny potíží, strachy, obavy, cokoliv. Při prvním sezení si musím být jistá, že se oba cítíme dobře. Musím cítit, že mi ten člověk věří. A taky si musím být absolutně jistá, že ten člověk tu chce se mnou být.

Copak ten, kdo přijde za koučem, za ním někdy ve skutečnosti jít nechtěl?

I to se stává! Někdy mu to třeba doporučí a zaplatí firma. Nějaký šéf prostě řekne: "Ty potřebuješ kouče, protože toto musíš vylepšit." Ale to pak nemůže fungovat, když ten člověk sám změnu nechce. A já si musím být jistá, že je to skutečně on, kdo chce něco změnit. Jinak je to ztráta peněz a času. Koučink nemůže fungovat, pokud je člověk do změny tlačený. Jiná povaha pro mě limit není. Ráda pracuju s lidmi, kteří jsou jiní než já. Mám tak možnost seznámit se s introverty, matematiky, IT pracovníky... ti obvykle myslí odlišně než já, a to je zajímavé! Není to tedy o tom, zda mám někoho ráda a jiného ne. Je to jen o tom, že nemůžu spolupracovat s někým, kdo prostě na sobě pracovat nechce.

Můžeš koučovat i své blízké?

Nemůžu. Koučink je nepřirozená věc. Není to dialog. Normálně je to přece tak, že ty mi něco řekneš a já ti odpovím a pinkáme si, jak dlouho chceme. Při koučinku spíš naslouchám a zkusím dávat zpátky to, co jsem slyšela, a ptám se. Nemůžu doporučovat, nemůžu dávat rady. To je hodně nebezpečné! Čistý koučink není jednoduchý a přirozený. Nemůžeš ho dělat mimo kancelář. Ani to nezkouším. Jsem emocionální člověk. Pro mě je přirozená vřelá diskuse.

"Kdysi jsem je utěšovala, objímala... teď jim jen podám kapesník. Pláč je zdravý!"

A naučil tě koučink něčemu, co v běžném životě využívat můžeš?

Určitě! Třeba tomu, že když lidi brečí, nechám je brečet. Kdysi jsem je utěšovala, objímala, říkala: "To bude dobrý, neboj se!" Teď jim jen podám kapesník a nechám je vybrečet. Pláč je zdravý! A dobré je i ticho. S tím jsem vůbec neuměla pracovat. Teď vím, že když ticho neumožním, nedám člověku prostor k přemýšlení. A taky se díky koučinku přesvědčuju, že každý člověk má nějaký dar, ale často nenajdeme ten čas si s člověkem pořádně popovídat, pochopit ho... A teď si představ, že já tady každý den sedím a poznávám lidi, a hodně hluboko! To je přece boží! Myslím, že kdybychom měli ten čas si povídat, tak si rozumíme s mnoha lidmi mnohem víc!

Ty jsi vystudovala psychologii a jsi koučka. Můžeš trochu porovnávat. Kde je vlastně hranice mezi koučinkem a psychoterapií?

Nejsme lékaři a nesmíme si na ně hrát! Jakmile cítím, že klient má nějaký závažný duševní problém, závažné trauma, musím mu přiznat, že mu nemohu pomoci já. Měla jsem klientku, která byla úplně vyhořelá. Bála jsem se, že za pár dní skončí v nemocnici. V tento moment šlo o mou lidskou zodpovědnost. Musela vyhledat pomoc jinde... Psychoterapeut se s lidmi vrací často hluboko do minulosti a hledá příčiny jejich stavu. V koučinku se díváte spíše dopředu. Někdy tu příčinu potíží sice pojmenujeme, ale rychle jdeme opět do budoucnosti. Mě tenhle způsob sedí, protože je to pořád pozitivní, a pořád dopředu.

Kdybych měla více životů, tak v jednom z nich bych byla jen máma!

Kristin, já jsem tě poznala v UNICEF. A vůbec tě znám jako člověka, který má ohromný vztah k dětem. Co bys dělala, kdybys nebyla koučkou?

Kdybych měla více životů, tak v jednom bych byla prostě jen máma. Měla bych 10 dětí, a byla bych jen maminka - vařila bych, pečovala o ně. V dalším životě bych byla globální ředitelkou Dětského fondu OSN.

To bys měla tedy na starost trochu více dětí! 😊

No vidíš, vlastně jo! To mě nenapadlo! A možná bych byla i novinářka - já se ráda ptám, mám ráda lidi, jsem zvědavá! Koučkou jsem se stala vlastně díky dětem a lidem. Pracovala jsem ve vedoucích funkcích ve velkých firmách, a když se nám narodily děti, chtěla jsem být s nimi. A pak se vrátit zpátky do byznysu a dělat stejnou práci nešlo. To, co mě vždycky bavilo, byla práce s lidmi. A věděla jsem jedno - kdyby vztahy v práci byly lepší, kdyby lidé byli spokojenější, tak ty firmy by byly víc úspěšné! I proto jsem se stala koučkou.

Mami, nedávej všem pusu! Tady se to nedělá...

A proto připravuješ program "Důležitost laskavosti v pracovním prostředí"?

Ano! Podívej - před pár lety jsem byla v Písku u kamarádů. Rozhodla jsem se, že zajdu do města - to je půl hodinu tam a půl hodinu zpět. Řekla jsem si, že při cestě tam se usměju a pozdravím každého člověka, kterého potkám. Co myslíš? Všichni mě s úsměvem zdravili taky. Při cestě zpět jsem se nesmála a nezdravila. A nikdo mě nepozdravil sám od sebe. Lidi někdy říkají, že Američani jsou falešní, že se moc usmívají. Ale já se cítím líp, když jsem laskavá. Neříkám, že je to špatné nebo dobré. Ale mě osobně je v tom tak dobře! "Mami, nedávej tu všem pusu. Tady se to nedělá.", říkaly mi kdysi děti. Ale já chci! To jsem prostě já! To není americká faleš! Laskavost a otevřenost mi tu někdy chybí. Když budeme laskavější a opravdovější, bude nám líp...

Kristin LaRonca Parpel:

• Narodila se v USA v roce 1970
• Vystudovala Psychologii na University of Hartford v USA
• V Praze žije s manželem Ondřejem a dětmi Jasmínou (15 let) a Zacharym (13 let) od roku 2002 (v ČR žila i krátce po převratu - v letech 1993 - 1999)
• Je koučka a mentorka. Založila KLP Coaching (individuální i týmový koučink, semináře o leadershipu a o posilování role žen). Angažuje se v mnoha neziskových organizacích - Anglo-American University, Equilibrium, Odyssey mentoring pro ženy a dříve také v UNICEF a Forum 2000.
• Ráda cestuje do rozvojových zemí - s manželem strávila na cestách jeden rok vcelku
• Jejím snem je podílet se na projektech podporující ženy v rozvojových zemích - už na tom pracuje - má své "proč" 😊