Poprosit a poděkovat

Rozhovor se slovenskou herečkou o pokoře, krásné nedokonalosti a velrybě, která se objevila v ten správný okamžik...

Někdy je fajn nechat věci plynout, zvolnit, netlačit. Tak to bylo i s naším rozhovorem s Andreou. Nejdříve celý týden volám a píšu na špatné číslo, až to paní Neznámá na druhém konci nevydrží, a konečně vyťuká: "Je srpen, ne apríl - takže to bude asi omyl, ne ftipný vtip. 😊 Hodně štěstí!" To mě konečně dokope, abych poprosila o správné číslo. S Andreou se pak ještě chvilku honíme, ale nakonec vše dopadne tak, jak mělo. Rozhovor vznikl a vy ho čtete!

Přiznávám, že možná ještě před deseti lety (tedy podle našich dětí "v pravěku") bych se stresovala, že něco nevychází tak, jak si naplánuju, jak a kdy to chci... Teď jsem si (snad aspoň krapet moudřejší a vyklidněnější) říkala: "Pokud ten rozhovor má vyjít, tak vyjde." Zajímavé je, že podobnou zkušenost s chtěním, vynucováním, silou má i Andrea. A možná i někteří z vás? Při psaní rozhovoru se mi opět potvrdilo, jak cenné je netlačit, občas narazit, jak změny mohou člověka formovat..., a jak vděčná jsem za potkání se s pokornými lidmi s velkou dávkou lidskosti - s takovými jako je právě Andrea Růžičková Kerestešová. Žena, která mimo jiné umí "poprosit a poděkovat". A to opravdu není málo...

"To je strašně milá a taková pokorná herečka!" Tvrdila mi kamarádka z České televize o Slovence Andree Růžičkové Kerestešové. Měla pravdu. Jen jednu věc bych dodala - pro mě je Andrea hlavně pokornou maminkou a inspirativní ženou, která má za sebou zkušenosti, jež si obdivuhodně zpracovala. Má za sebou zážitky, o kterých dokáže poutavě a otevřeně mluvit. Ať už ji znáte z Rafťáků nebo ze seriálu Vyprávěj, je dobré ji poznat i jako přemýšlivou ženu, která vám vzkazuje: "Neztrácejte chuť žít - Život je zázrak!"

Andreo, přiznám se, že i když jste povoláním herečka, přišla by mi ohromná škoda si s Vámi povídat především o Vaší práci. Protože to, čím jste pro mě skutečně inspirující, je Váš postoj k životu, ke změnám, k dramatům, která se nám mohou dít. Věřím, že ten Váš (podle mě vyzrálý a pozitivně laděný) pohled na svět může leckterým lidem pomoci...

Nejdříve Vám ale musím pogratulovat k miminku, které očekáváte! Myslím, že žádné těhotenství není stejné. Jaké je to Vaše druhé?

To je pravda! Ono není stejné na tomto světě vůbec nic - ani den, ani minuta... To je na tom fascinující, že život je nekonečně pestrý a tvárný. Druhé těhotenství, je od jeho počátku rychlé, okamžité a jasné. Človíček, který mně lechtá od 14. týdne. Je hodně živý, a celkem výrazný. Asi do mě musí, jako druhé dítě, šťouchat, abych s ním byla pořád přítomná. Za to mu moc děkuju, že mi neustále dává najevo, že je tady se mnou, ve všech situacích a za všech okolností. Těším se na to, jaký bude. Nijak si ho nemaluju, ani nepředstavuju, prostě stačí, že je. Ať bude jakýkoliv, bude mně to fascinovat!

Věřím, že jste šťastná a moc Vám to přeji! Zároveň ale vím, že jste si kdysi prošla velmi náročným obdobím. Chcete tu zkušenost sdílet a možná tak i pomoci jiným ženám s podobnou zkušeností?

Dnes už o tom dokážu mluvit. Ale trvalo to celkem dlouho, než ve mně všechno dozrálo. Moje úplně první těhotenství bylo chtěné. Dnes ale vím, že možná až moc. Byla to obrovská radost. Každý den jsem prožívala - nebyla sekunda, kdy jsem na to dítě ve mně nemyslela. Bohužel na konci prvního trimestru, když jsem přišla na kontrolu, mi bylo řečeno, že vývoj se zastavil, že dítě je mrtvé. Bylo to tzv. zamlklé těhotenství. Tělo tehdy nerozpoznalo, co se stalo a nějak nechtělo plod vypudit. Byl to šok. Jeden z největších v mém živote. Absolutní tečka, ticho, tma, pusto, prázdno... Následovalo vynětí embrya, protože bylo riskantní nechat ho uvnitř. Navíc jsem točila, takže bych riskovala, že se to stane na natáčení, a bude o tom vědět každý. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem byla celkem mimo... a to pár dalších dnů, měsíců. Neustále pronásledována otázkou PROČ? Dodržovala jsem všechno na 100 procent. Velkou oporou mi byl manžel, se kterým jsem se o té prázdnotě, která ve mně byla, mohla bavit donekonečna... ale stejně to nestačilo.

Co bylo tedy pak?

Pak následovalo období bláznivých rozhodnutí. Ze dne na den jsem šla třeba běžet půlmaraton, bez jakékoliv přípravy. Tam přišel první výkřik z hloubky duše. "Odpouštím ti." Pořád to ale nestačilo, protože jsem odpustila té malé duši ale ne sobě. Pak jsem odešla na měsíc sama do San Diega. Bylo mi vlastně jedno kam. Potřebovala jsem být sama, sama se sebou. To mi výrazně pomohlo. Zažila jsem tam spoustu zázraků, které mi pomohly odpustit sobě a přijmout se nedokonalou. V tom to totiž bylo! Ego. Moje ego pořád něco chtělo, podle plánu, měla jsem dokonalý plán. Díky této události jsem přijala svoji nedokonalost. Ona je dokonce mnohem hezčí. Moje já je tam víc křehké, jemné, klidné. Naučila jsem se přijímat vyšší moc, uvěřit v její dokonalost. Protože Boží plán je vždy lepší než ten můj.

Jak jste to všechno zvládla - co vám tenkrát nejvíce pomáhalo?

Byla to cesta. Cesta k pochopení sama sebe.

Andrejko, já jsem v souvislosti s tím vším slyšela Vaše vyprávění o silném zážitku s velrybou. Nebudu zapírat, že jsem se při poslechu toho Vašeho vyprávění krapet rozbrečela... Připomnělo mi to něco podobného z mého života. Můžete to všechno vysvětlit lidem, kteří netuší, o čem teď mluvím?

To je dlouhá historka, a tak trochu vlastně nezáživná pro okolí. Aspoň já mám takový dojem. Je tak intimní, a tak moc spjatá s pocitem, že se mi pokaždé velmi těžko popisuje.

O to víc si vážím, že se nám s ní chcete svěřit...

Pokusím se... San Diego je vyhlášené velkým zábavním parkem, kde můžete vidět kosatky, delfíny apod. Byl to můj sen, nejvíce jsem chtěla vidět velrybu. Na oceán vyjíždějí obrovské lodě plné turistů. Ale já jsem celý měsíc se svou velmi chabou angličtinou hledala nějakou jinou, bližší a etičtější cestu. Jeden z posledních dnů pobytu, se mi povedlo najít kapitánku, která se svým motorovým gumovým člunem vyjíždí na oceán pozorovat velryby. A té jsem napsala. Byla kouzelná, velmi klidná, moc toho nenamluvila. Na lodi jsme byli 4 lidé. Celé dvě hodiny jsme brázdili a kroužili, ale marně. Měla jsem slzy v očích, protože jsem cítila, že je to pasé, že je prostě nenajdeme, že je neuvidím, že další moje chtění je v prd..li, takže vlastně všechno je zase v háji. A v ten okamžik mi to došlo! Tlačím. Chci. Vynucuju. Silou chtění tlačím! A tak jsem poprosila... Poprosila jsem duši, co kdysi ve mě byla. Řekla jsem jí, že by mi udělala obrovskou radost, kdyby mi pomohla splnit toto přání. Ale že, pokud mi v tom nemůže pomoct, nevadí. Sbalím se, a půjdu zase dál, protože život prostě stejně půjde dál. A najednou kapitánka zkameněla. Naznačila mi, ať se vůbec nehýbu. Pod tím malým člunem se objevil gigantický stín, podeplula přímo pode mnou! Byla to síla, obrovská síla. Nedýchala jsem, byla jsem absolutní štronzo.... a potom podeplula člun. Ukázala se, a nakonec zamávala ocasem. Nemám fotku, nemám video, nemám z toho zážitku nic, co bych mohla předat ostatním. Jen pocit... ale ten je napořád. Od té doby už nechci (i když to slovo někdy samozřejmě použiju). Teď už jen prosím a děkuju. A je to, říkám to upřímně, mnohem lepší, jednodušší a šťastnější bytí...

Naučily Vás tyhle zkušenosti a zážitky něco, za co jste teď zpětně vděčná?

Ano, naučily mně pokoře a respektu. Naučily mně, že možná moje myšlení má sílu... ale nemá moc. Vždy je tady něco, co je víc než já. A to něco (v mém vnímání Bůh) je ten, který ví proč.

Myslíte si, že má člověk skutečně vždy na výběr, jak tu danou situaci uchopit a zpracovat?

Vždy máme na výběr! Dostali jsem totiž největší dar. Svobodu. Bytí. Mysl. Rozhodování... My říkáme ANO nebo NE. My volíme DOBRO nebo ZLO. LEHKOU nebo TĚŽKOU cestu.

Vy jste tuším jednou řekla, že "Když je člověk někdy někde sám, tak se i nudí... a že je to dobře." Proč je podle Vás dobré být sám, v tichu, občas se "nudit"?

Protože když se nudíte, ideálně v tichu, necháte promlouvat svoji duši. Duše totiž není vtíravá ani hlučná. Duše je něžná... Vše musí nejprve odejít, abychom ji slyšeli.

A ještě jeden Váš názor bych tu chtěla vypíchnout: prý máte ráda vítr. Mě to přijde hodně symbolické a je mi to sympatické. Vysvětlíte nám to blíž?

Vítr vše vyhání z hlavy. Takový smeták, vysavač. 😊

Podle toho, co o Vás vím, vnímám, že jste si často šla svou vlastní cestou. Pro některé možná netypickou, nestandardní. Když chceme jít svou cestou, je někdy těžké srovnat se s reakcemi okolí, rodičů, kamarádů... Souhlasíte? Jak se s tlaky okolí vyrovnáváte Vy?

Pořád se srovnávám, i když nechci a dělám vše pro to, abych nekopírovala, abych byla sama sebou, abych nedělala jen to, co chtějí ostatní, abych se nebála ukázat, co se mi líbí, i když se to nelíbí ostatním. Nejde to ze dne na den. Jednou jsem u zpovědi na toto téma zaslechla krásnou myšlenku. Představte si světlo ohně. Všichni jsme světlo, ale každý hoří na jiném svícnu. To je výstižné k pochopení. Není víc nebo míň... Jsme prostě světlo, každé na jiném místě, s jiným posláním.

To je krásné. Z toho všeho, co tady říkáte, cítím, že se tedy nebojíte smělých kroků, změn... Možná se už i více necháváte vést! Čím je teď pro Vás změna?

Změna je pokrok. Jakákoliv změna je vlastně pozitivní, protože nás posouvá dál! Dál v našem vnímání. Je to zkušenost, zážitek. Změna obohacuje.

Dokážete si tedy představit, že byste změnila i své povolání? Že byste nebyla herečkou?

Počítám i s tím! Může se to stát kdykoliv. Nelpím na herectví. Jsem za něj vděčná, baví mně. Je to skvělé, že se to povedlo... ale zároveň se může stát, že už nebudu bavit. Pak asi přijde krize, a pak znovuzrození... tak to už to bývá. Základ je neztratit motivaci žít! To pak můžete dělat cokoliv.

Co Vás na herectví vlastně baví? Jaké je to Vaše hlavní "proč" pro herectví?

Byl to dětský sen. Pomohlo mi to se sebevědomím, baví mě hrát si na někoho jiného. Zapomenu tak na sebe.

Vím, že i fotografujete. Co nejraději fotíte a proč?

Různě. Fotím všechno od rodinné oslavy, dětí, kamarádů... až po rozmazané fotky, černobílé fotky, které jsou jenom o pocitu. Díky fotografovaní mám pocit, že můžu zastavit čas, na mikrosekundu. Zastavit a zachytit sílu okamžiku. Je to fascinující!

Viděla jsem, že jste fotila i v rozvojových zemích, v Africe. Přiznávám, že cestování v takových zemích je mi hodně blízké. Myslím, že člověka mohou cesty po Africe nebo po některých chudších asijských zemích hodně formovat, dát mu nadhled. Souhlasíte?

Určitě! To bezpochyby. Cestování je nesmírně obohacující. Obzvlášť Afrika, Indie jsou tak trochu jiná planeta. A je dobré se podívat jinam. To je porovnávání, které má smysl.

Láká Vás ještě nějaká země? Kam především byste se někdy chtěla podívat a co Vás tam láká?

Antarktida. Island. Faerské ostrovy. Polynésie, hlavně ostrov Moorea.

Ten je zrovna součástí Návětrných ostrovů - ten Váš oblíbený "vítr" je tu dokonce v názvu 😊 Pojďme zůstat ještě u snů - říká se, že když je člověk zvídavý a zvědavý, zůstává déle mladý... Opravte mě, jestli se mýlím, ale Vy mi připadáte otevřená novým zkušenostem. Máte tedy určitě dobrou perspektivu! Co nového byste se ještě chtěla naučit?

Vše, co mi bude dovoleno. Chtěla bych se naučit být víc v přítomném okamžiku, míň přemýšlet a víc cítit. Jsem pořád hodně "hlavová". Můj mozek přemýšlí, i když spím. Často se tak budím unavená.

A co pak děláte - čím si teď nejlépe dobíjíte baterky?

Teplou vanou se solí a bylinkami a masáží.

V tomto čísle Pravého domácího je několik článků o přírodní kosmetice a Vy ji údajně máte ráda. Jaké jsou Vaše hlavní důvody?

Pokud můžu a je dostupná, nevidím důvod, proč upřednostnit něco, co ubližuje mně i planetě. Navíc po tak dlouhé době, co nepoužívám syntetickou a parfemovanou kosmetiku, mám dost citlivý čuch. Takže některé výrobky mi už doslova vadí. Miluju vůně čisté, jemné a nevtíravé. Pomáhají mi zjemňovat moje smysly.

Když si kupujete jakýkoli kosmetický přípravek, co je pro Vás při jeho výběru opravdu důležité?

Konzistence a vůně. Taky dám hodně na doporučení lidí, o kterých vím, že přírodní kosmetice rozumějí.

A co je pro Vás důležité v životě? Říká se, že když člověk má srovnané svoje hodnoty, že se mu pak snadněji rozhoduje, žije... Jaké jsou ty Vaše?

Poprosit a poděkovat - za všech okolností! Důležitá je pro mě rodina. Vnímám ji jako bod, ze kterého vycházím ven a kam se vracím. Dotyk - to je léčivá záležitost. Pravda - ta osvobozuje. A Bůh je láska.

Kdybyste měla vypíchnout jen jednu věc, kterou byste chtěla, aby si lidé z tohoto rozhovoru odnesli... co by to bylo?

Aby nikdy neztratili chuť žít, protože Život je zázrak!

Andreiny ZLATÉ STŘÍPKY:

• "Ono není stejné na tomto světě vůbec nic - ani den, ani minuta..."
• "Přijala jsem svoji nedokonalost - ona je dokonce mnohem hezčí! Naučila jsem se přijímat vyšší moc, uvěřit v její dokonalost."
• "V ten okamžik mi to došlo! Tlačím. Chci. Vynucuju. Silou chtění tlačím! A tak jsem poprosila..."
• "Jakákoliv změna je vlastně pozitivní, protože nás posouvá dál!"

Andrea Růžičková Kerestešová:

• Narodila se 21. června 1984. Pochází z východoslovenského Vranova nad Topľou.
• Vystudovala obor Učiteľstvo 1. stupeň a obor Tvorivá dramatika na Pedagogické fakultě Trnavské univerzity.
• Známá je především rolí Kláry v komedii Rafťáci, ztvárněním Evy v seriálu Vyprávěj a lékařky Mariky v Ordinaci v růžové zahradě.
• Manžel Mikoláš Růžička je hudebník ze skupiny Republic of Two. V roce 2017 přišel na svět jejich synek Tobiáš. Andrea a Mikoláš teď čekají druhého potomka.