Posílená a konečně "svá"

Čtyřiatřicetiletá rodačka z Krkonoš, mistryně světa ve slalomu na šampionátu ve Švédsku (2007) a Královna bílé stopy (tedy nejlepší lyžařka ČR). Maminka sedmnáctiměsíční Emy a zakladatelka Kliniky celostní terapie VO2MAX. Žena, která je vděčná za vše, co doposud prožila... ŠÁRKA STRACHOVÁ (dříve Záhrobská)

Přišla nenápadně. Najednou se vynořila odněkud zezadu, mile se usmála a rozvážně nás všechny pozdravila. Působila přemýšlivě, umírněně, skoro křehce, až trochu smutně. Bylo to... zvláštní. Zvláštní především při pomyšlení na to, jaká síla, jaké nasazení, a možná i bojovnost v ní musí zároveň být. Znovu jsem si uvědomila, jak fascinující je lidská duše. Šárka Strachová (dříve Záhrobská) dokázala létat po svahu 130 km rychlostí - vyhrála boj s vážnější zdravotní komplikací - podařilo se jí srovnat se s velmi citlivou situací v rodině. Síla a křehkost - bojovnost a klid - cítím z ní obojí. A nad tím vším jako kdyby se vznášelo smíření a laskavost - nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě. Šárku život evidentně naučil mnohé - nepříjemné situace jsou životní lekce, které nás posouvají dál... to nejdůležitější jste vy, vaše pocity. Šárka se zdá být posílená a "svá".

Šárko, když jsem přemýšlela o tom, co všechno máte za sebou, tak mě napadlo, že jste v životě zažila mnoho překvapivých zlomů a podstatných změn. Která z nich pro Vás byla nejpříjemnější?

Jedna z největších a zároveň nejpříjemnějších změn, na kterou jsem se zároveň dlouho těšila, bylo ukončení mé sportovní kariéry a začátek další životní kapitoly. Té už "normální", kdy netrávíte víc jak půl roku z roku na cestách a po hotelích, neničíte záměrně a vědomě své tělo a nepokoušíte neustále své hranice fyzických i mentálních sil. Od svého dětství jsem v podstatě nic jiného než sportování a posléze život vrcholového sportovce neznala. Právě proto jsem se na tuto změnu tolik těšila.

Do té nové kapitoly patří i Vaše mateřství. Jste maminkou sedmnáctiměsíční Emy. Předpokládám, že Vás - jako mnoho jiných žen - mateřství aspoň trošku změnilo. Můžete už teď říct jak?

To je těžká otázka. Říká se, že mateřství udělá ženy krásnějšími. Nevím, zda tak vypadám, ale určitě se tak cítím. Také cítím mnohem větší zodpovědnost. A to nejen za dceru, ale i za sebe. Vím, že mě dcera potřebuje a bude potřebovat. I proto jsem teď možná v některých situacích podvědomě opatrnější.

Co Vás na mateřství opravdu těší?

Sledovat, jak ve vás roste nový život! A potom se dívat, jak malé miminko (a později už dítě) roste a poznává svět - to je pro mě jedna z nejúžasnějších věcí v životě. Na mateřství mě vlastně těší úplně všechno a opravdu si to velmi užívám.

Co je pro Vás při výchově Emy nejpodstatnější?

Snažíme se s manželem být Emě především dobrým vzorem. To je podle mne ta nejlepší výchova. Nejen co a jak děláme, ale jak spolu mluvíme, jak se k sobě chováme, v jaké vyrůstá atmosféře a energii... To všechno je podle mě naprosto zásadní. Děti sají jako houby a všechno odkoukávají a napodobují. Nesnažím se Emu vychovávat, ale být jí dobrým průvodcem na její cestě životem a vytvořit jí bezpečný prostor proto, aby mohla poznávat svět.

Chcete Emě dát něco, co Vy jste neměla, nebo čeho jste měla třeba málo?

Chci jí dopřát hlavně klidné a radostné dětství. To jsem si já moc neužila. A někdy se přistihnu, že se při hrách s Emou chovám víc jako její parťák, který by s ní rád lumpačil, než jako máma. Taky bych byla moc ráda, kdyby náš vztah byl postavený na vzájemné důvěře. Aby věděla, že u mě má vždy otevřenou náruč.

Jaká Ema vlastně je? Jako maminka ji vnímáte určitě nejlépe ze všech...

Je otázka, zda maminky jsou objektivní... Emička je neskutečně pozitivní, radostná. Velmi rychle se učí. Všechno pozoruje, nasává a chce hned vyzkoušet. Je hodně cílevědomá a tvrdohlavá. Když si něco usmyslí, těžko se jí to dá vymluvit. Jedno z prvních jejích slov bylo NE. Jasné rezolutní NE, na které se vlastně nedá ani nic říct...

Postavíte Emu letos v zimě na lyže? 😊

Nééé... to je ještě opravdu moc brzy. Nejdříve tu další nebo možná ještě o rok později. Není kam spěchat. Ale na tříkolce už jezdí...

Tuším, že Vy jste lyžovala od čtyř let. Pamatujete si, jaké to bylo vůbec poprvé? A pokud ne - jakou první vzpomínku máte na setkání se zasněženým svahem?

Z vyprávění rodičů vím, že jsem poprvé na lyžích stála už ve dvou letech a opravdu si z této doby nic nepamatuji. Viděla jsem jen pár fotek. První vzpomínky z lyžování mi hodně splývají dohromady. Nedokážu říct, jestli mi jsou tři nebo sedm. Ale vybavuje se mi naše chalupa a svahy v okolí, kam jsme jezdili trénovat. A potom ledovce převážně v Rakousku, kam jsme jezdili v létě a na podzim.

Kdyby se Vás někdo zeptal, kdy má svou dcerku nebo synka postavit na lyže, co byste mu doporučila?

Hlavně nikam nespěchat. Myslím, že kolem čtyř let věku to je ideální. Je to samozřejmě hodně individuální. Můžete to zkusit i dřív a uvidíte, jak dítě bude reagovat. A pokud ve čtyřech nebude chtít, nenuťte ho a zkuste to později.

Jaké nejčastější chyby podle Vás dělají rodiče, kteří učí své děti lyžovat?

Asi nejčastější chyba je dítě nutit do něčeho co nechce, nebo čeho se bojí. Dítě by mělo mít z pohybu, tedy lyžování, především radost. Často si možná také rodiče neuvědomí, že některé pokyny dítě neudělá, protože jim prostě nerozumí a jejich tělo je ještě ani neumí provést. Například vědomě přenést váhu z nohy na nohu umí dítě až kolem čtvrtého roku věku. Proto veškerá "výuka" musí být především zábavnou hrou.

A co byste doporučila rodičům, kteří přemýšlejí o tom, že by jejich děti mohly být profesionálními sportovci? Čeho by se měli vyvarovat nebo naopak - na co by měli dbát?

Měli by si dát pozor na ranou specializaci. Děti by se měly v dětství učit především všestrannosti. Jen pokud si toho vyzkouší co nejvíc, máme vůbec šanci odhalit, na co mají případně talent. Není kam spěchat! Jen pokud budou mít dobré základy, mohou na nich v budoucnu stavět. A tyto základy jsou pro všechny sporty stejné. V době, kdy se začnou věnovat už cíleně jednomu sportovnímu odvětví, je potřeba dbát na správné zapojování a posilování vnitřního stabilizačního systému páteře a správném stereotypu dýchání. Zároveň kompenzovat jednostranné zatěžování, které s sebou nesou specifika daného sportu. Všechno výše zmíněné řeší práce s fyzioterapeutem. Pravidelné návštěvy a konzultace s fyzioterapeutem, by měly být samozřejmostí nejen pro vrcholové sportovce ale právě i pro děti, které na dráhu vrcholového sportu nastupují.

Existují podle Vás nějaké specifické vlastnosti, které předurčují profesionální sportovce?

To je velmi individuální. Samozřejmě dítě by mělo mít alespoň nějaké pohybové nadání a sport by ho měl bavit. Pokud ho k němu budeme nutit, nikdy v něm nebude tak dobré, protože tam bude chybět vnitřní zápal a vášeň. A dřív nebo později nám s tím sekne nebo se zraní. Jinak se dá mnoho dohnat pílí a tréninkem. Já si ale myslím, že je skvělé, pokud se děti sportu věnují, ať už je to jakákoliv pohybová aktivita na jakékoliv úrovni. Není cílem mít z každého dítěte mistra světa. A rodiče sami uvidí postupem času, zda zrovna to jejich dítě má nadání a především motivaci, a má pro něj tedy smysl vydat se na cestu vrcholového sportu.

Předpokládám, že hory a lyže máte ráda, i když (nebo možná "o to víc když") už závodně nelyžujete. Je to tak? Co vás na horách a lyžování přitahuje?

Hory rovnají se pro mě příroda - a tu já miluji a vždy se do ní ráda vracím. Jednou z nejkrásnějších věcí na vrcholovém lyžování je právě prostředí, ve kterém se pohybujete. A lyžování jako takové je krásný pohyb. Pro mnoho z nás je to někdy i velký adrenalin - to kvůli rychlosti. Ale toho já zase tolik mít nemusím. Mě stačí si vychutnat hezký pocit z jízdy a vrzající zmrzlý sníh pod lyžemi.

Šárko, většina čtenářů asi ví, že kdysi Vás právě k té vyšší rychlosti vedl tatínek - a že jste mezi sebou měli pak nepříjemné spory. Rozebírat ten konflikt nemusíme. Jen by mě zajímaly dvě věci - jak to teď s odstupem času vnímáte?

Asi tak, že náš vztah se prostě nepovedl. Ale možná to, že jsme se vydali každý svou cestou, je to nejlepší, co se nám mohlo stát! Kdo ví, jak by se naše životy odvíjely, kdybychom se nerozešli. Já jsem spokojená a šťastná. A svému otci přeji jen to nejlepší.

A druhá věc, nad kterou se zamýšlím, je - zda můžete z takové nelehké zkušenosti vzejít nakonec skutečně posílená. A pokud ano - jak se to stane?

Já jsem ze všech nelehkých životních zkušeností vyšla posílená asi vždycky. Myslím, že je to přirozené, pokud se k té situaci postavíte, jako k životní lekci, která se neděje náhodou. Jako k životní lekci, která vás něco naučila nebo vám v něčem otevřela oči. A z vlastní zkušenosti vím, že právě ty nelehké situace nás naučí nejvíc a v životě nás nejdál posunou. Takže za vše, co jsem mohla v životě prožít, jsem velmi vděčná a nic bych neměnila.

Co všechno Vás na té Vaší cestě ještě posílilo, výrazně změnilo, dostalo dál a tam, kde jste teď?

Určitě to byly dva zásadní okamžiky. Rozchod s mým otcem v roce 2009, a vše co následovalo ještě několik let poté. A metabolický rozvrat a následná operace hypofýzy v roce 2012. Tyhle dvě události a všechny okolnosti, které se toho týkaly mne zcela určitě hodně naučily, posílily a v životě postrčily tím správným směrem.

Co Vás teď opravdu těší - z čeho máte skutečně radost?

Kromě všech chvilek strávených s manželem a dcerou mě určitě těší také moje klinika celostní terapie. Skrze ni se snažím předávat získané zkušenosti, a starat se o zdraví našich klientů. A pak je to spousta maličkostí - jako třeba teď mě těší babí léto, které mám moc ráda a těším se, že začneme zase vyrážet více na procházky do lesa, protože zalezou všechna klíšťata a létající mušky...

Vy jste teď naznačila, že jste zakladatelkou kliniky celostní terapie VO2MAX. Ta má podle mě krásný slogan - Nebojte se nadechnout. Proč zrovna takové "heslo"?

Náš život začal nádechem. Zároveň správné dýchání nebo v tomto případě nesprávné, je alfou omegou většiny našich obtíží. Mnoho z nás nesprávně dýchá, a to na úrovni fyzické - tedy nedýchá do správných míst, nepoužívá správné svaly a toto všechno se pak může řetězit do dalších obtíží a bolestí pohybového aparátu. Proto je zapotřebí se v rámci fyzioterapie správný dechový stereotyp opět naučit. Mnoho z nás také nesprávně dýchá na úrovní psychické - v tomto případě nepoužívá plnou kapacitu plic. To znamená, že dech zadržuje. A tady to může být z důvodu různého stresu, strachu, traumat z dětství apod. I zde je možné s těmito obtížemi v rámci psychoterapie pracovat. Takže heslo skrývá nejen jak je dech a správné dýchání pro nás důležité, ale zároveň také komplexní přístup k našemu tělu, na kterém si klinika zakládá.

Co to slovo "komplexní" vlastně znamená - na čem je taková terapie založená?

Komplexní nebo celostní je především přístup, kdy se na člověka díváme jako na celek nejen na jeho jednu část. Hledáme příčinu obtíží, která je téměř vždy někde jinde než samotná bolest. Ta je především její důsledek. Komplexně přistupujeme ke klientům ať v rámci jednotlivých služeb, jakými je například fyzioterapie nebo funkční medicína, tak v rámci jejich propojení. Klient tedy navštěvuje zároveň fyzioterapii i právě zmíněnou funkční medicínu.

S jakými nejčastějšími potížemi na kliniku lidé přicházejí?

Co se týče pohybového aparátu, tak jsou to především bolesti bederní a krční páteře, bolesti ramenních, kyčelních a kolenních kloubů, svalové zranění či úraz. Pracujeme také hodně s dětmi, které mají vadné držení těla. Dále s ženami během těhotenství a po porodu. Co se týče funkční medicíny, a tedy více chronických obtíží, tak to jsou především hormonální disbalance - jako jsou například kožní obtíže (akné, ekzémy, alergie...). Nebo poruchy trávení, chronicky se opakující onemocnění nebo také celková detoxikace organismu a posílení imunity u dětí jako příprava na očkování.

Vím, že je těžké zobecňovat... ale když přimhouříme oko, dá se říct, jaké nejčastější chyby lidé, kteří třeba jen rekreačně sportují, z Vašeho pohledu dělají?

Občas si vyberou aktivitu, která pro ně vzhledem ke zdravotnímu stavu nebo držení těla není úplně vhodná. Často jsem také viděla v posilovnách lidi, kteří si i přes svůj nejlepší úmysl spíše ubližovali, než dělali něco pro své zdraví. Proto doporučuji - pokud se odhodláte věnovat se nějakému sportu pravidelně, zkonzultujte vás záměr s nějakým odborníkem, třeba zrovna fyzioterapeutem. Nechat si poradit se správnou technikou a pořídit si potřebné kvalitní vybavení.

Dá se podle Vás nějaký sport označit za nejzdravější nebo zdravotně nejméně závadný, nejméně zatěžující?

Pokud sportem trávíme náš volný čas a nevěnujeme se mu vrcholově, neměl by pro nás být žádný vyloženě zdravotně závadný. Samozřejmě je to opět hodně individuální. Pro někoho může být například běh vzhledem k jeho váze vyloženě nevhodný, pro jiného naopak může být běh nejvhodnější sportovní aktivitou. Mezi zdravé sporty patří například plavání, kde zapojujeme celé tělo a nezatěžujeme klouby naší vlastní váhou. Stejně tak pokud někdo hledá aerobní aktivitu a není pro něj vhodný běh, je výbornou variantou jízda na kole.

Je nějaký sport, který byste se Vy chtěla ještě naučit nebo se mu více věnovat?

Určitě se chci v zimě věnovat více skialpům. Jinak si myslím, že jsem si vyzkoušela sportů dost a dost a žádný nový, do kterého bych se chtěla ještě pustit, mě zrovna nenapadá. Ale nikdy neříkej nikdy ...

Myslíte, že po tom všem, co máte v životě za sebou - sportovní kariéru, zdravotní potíže, porod dcerky... - své tělo více vnímáte, a že mu i více nasloucháte?

Ano, s naprostou jistotou. I právě proto, co vše jsem se o svém těle během své, především sportovní, kariéry naučila, vznikla klinika celostní terapie Vo2max. Měla jsem možnost si na sobě vyzkoušet téměř vše a zjistit, co a jak funguje. A hlavně, jak to vše propojit dohromady, aby to fungovalo správně.

Umíte odpočívat, Šárko?

Odpočívat umím. A opět - jako sportovec jsem se to musela naučit, protože kvalitní odpočinek je pro jakýkoli výkon naprosto zásadní. V současné době na odpočinek ale není příliš času. Přece jen skloubit mateřství a rodinný život s prací a starostí o kliniku mi dává občas zabrat. Jelikož mě ale všechny tyto aktivity velmi naplňují, stačí mi pak třeba 20 minut, kdy si na chvilku sednu a o ničem nepřemýšlím - jen třeba jím zmrzlinu rovnou z kelímku a dívám se oknem do lesa, abych energii opět načerpala.

Kdybych Vás prosila o recept "jak se dožít stovky", co byste mi řekla?

Dělejte v životě to, co vám dělá radost a obklopujte se lidmi, se kterými se cítíte dobře. Vnímejte své tělo, svůj dech... co vám dělá dobře, a co ne. Buďte co nejvíce venku na vzduchu a alespoň hodinu denně se hýbejte.

Je ještě něco důležitého, co byste nám chtěla říct?

Starejme se více o naše zdraví - ať už to fyzické nebo mentální. Vždyť od toho, jak se cítíme se odvíjí kvalita našeho života. Ne nadarmo se říká, jak se uvnitř cítíme, tak také navenek vypadáme. Pokud se mi sami budeme cítit dobře, budeme tuto energii šířit také do našeho okolí a přitahovat si do života lidi se stejně pozitivní energií.

CITÁTY k zamyšlení:

"Jedna z největších a nejpříjemnějších změn bylo ukončení mé sportovní kariéry."

"Nelehké situace nás naučí nejvíc a v životě nás nejdál posunou."

"Za vše, co jsem mohla v životě prožít, jsem velmi vděčná a nic bych neměnila."

"Nesprávné dýchání je alfa omegou většiny našich potíží."

"Od toho, jak se cítíme, se odvíjí kvalita našeho života."