Proč? To nejdůležitější slovo, když chcete změnu...

Tak se tedy přiznám - sedím u počítače, klepu do klávesnice a pak neustále dokola mačkám "delete". Nejde to, drhne to, nemám "slinu". Obvykle si udělám dobrou kávu, a ony se ty věty poskládají nějak samy. Když píšu o lidech nebo o "projektech" (to slovo nesnáším, ale neznám lepší), které obdivuji, mám pocit, že přesně vím, pro jaká slova sáhnout, a jaký cíl bude text mít. Teď mám ale před sebou téma, které jsem začala zkoumat i kvůli sobě. Jsem v něm i já. To téma mě pohltilo. Neumožnilo mi spát. Vrátilo mě do mých 19 let, kdy jsem se nadchla pro Český rozhlas a díky tomu jsem v sobě našla odvahu, o které jsem vůbec netušila. Mým nejčastěji zadávaným slovem do googlu se teď stalo "koučink". A píše se mi o něm těžko, protože se chystám pracovat na změně, protože bych se jednou ráda stala koučkou pro lidi v "pomáhacích" profesích...

Dobíhám na dvaadvacítku mířící na Malostranské náměstí. Celá splavená si uvědomím, že vlastně pořád někam utíkám. "Ve čtyřiceti bys už mohla mít trochu důstojnosti.", říká mi vždy manžel. Ale já prostě nechci přijít pozdě. Po strašně dlouhé době jdu na seminář. V posledních deseti letech jsem si prošla životní školou, ale nikdy jsem se za tu dobu neškolila v lavici. Připadám si jako houba, která strašně touží poznat něco nového. Jdu na setkání s Vladimírem Tukou - zřejmě jediným Master koučem v Česku. V místnosti sedí lidé mezi 30 - 50 lety. To zapadám. Většina z nich je z korporátního prostředí. To už nezapadám. "Proč jste tady?", ptá se mě pan Tuka. Napadá mě, že teď tu jsem především kvůli své zvědavosti. Ano, jsem skutečně zvědavá jako malá holka. Chci vědět, poznat, vyzkoušet... Dvě hodiny uplynou rychle. A já odcházím zmatená. Uvnitř cítím, že pomáhat lidem prostřednictvím koučování mi dává ohromný smysl. To už vím delší dobu. Ale bojím se změny. A jak se bojím!

Ke změně přes nekomfortní zónu

"Ke změně se podle mého názoru dlouho odhodláváme, protože dáváme v sázku naši původní jistotu a musíme vystoupit z komfortní zóny." Vysvětluje mi o pár dní později Václav Szakál - kdysi nejmladší mezinárodně certifikovaný kouč v Česku, dnes tvůrce ryze české metodiky koučování - Results & Emotions. "Udělat změnu je komplexní rozhodnutí a samotná změna má několik pro člověka náročných fází. V první řadě je nutné si připustit, že člověk vůbec nějakou změnu potřebuje. Následně si nadefinovat, o jakou změnu se vlastně jedná a co pomocí jí chci získat. Potom bývá těžké opustit komfortní zónu a udělat první krok." Netuším, zda se počítá dobíhání na semináře a zběsilé googlování do noci za ten první krok, který tento kouč zmiňuje. Ale jedno vím jistě. Už díky těmto setkáním objevuji něco nového a mozaika mých předchozích zkušeností do sebe začíná zapadat. To se asi děje i lidem, kteří se do péče kouče svěří. Zkrátka si uvědomuji, že to, co mě v mé dosavadní práci vždy nejvíce bavilo, byli lidi.

Máme obvykle vše, ale někdy nevíme, jak to využít...

Nedávno jsem tvrdila jednomu pánovi, který chtěl sponzorovat zdravotnickou pomoc v Indonésii, že projekt (zase to slovo!) tvoří lidi - ne stroje, ne budovy. "Ty peníze skutečně potřebuji především na lidi.", snažila jsem se mu vysvětlit. My lidi jsme hnací silou všeho! Bez lidí by ty projekty, firmy, instituce neexistovaly. A koučink je úžasný v tom, že těm lidem pomáhá plně využít jejich potenciál. Jinými slovy vychází z toho, že většinu prostředků pro změnu, pro nějaký cíl, člověk v sobě má - ale někdy prostě neví, jak je správně využít. Na tom se shoduje asi všech osm naprosto odlišných koučů a kouček, se kterými jsem mluvila nebo si dopisovala.

Radu od kouče nedostanete!

Kouč neradí, nesoudí, nezkoumá minulost. Kouč především naslouchá, kouč se ptá, kouč míří do budoucnosti! Koučka Markéta Hamrlová ve svých materiálech tvrdí, že: "kouč klade cílené otázky vedoucí k tomu, aby si své nejlepší řešení člověk nalezl sám... V rámci koučovacího rozhovoru se nepátrá po příčině toho, proč něco nejde... Pro koučink není podstatný problém, ale jeho konstruktivní řešení."

Možná se dá říct, že koučování je o vedení člověka z bodu A do bodu B. Ale nejde o manipulaci nebo o výuku - koučování prostě není o poskytování rady. Koučovaný si totiž tu cestu vlastně sám nadefinuje a sám si jí projde. Mezinárodně certifikovaného kouče z organizace Život Jako Hra, Aleše Vrány, jsem se zeptala, proč se této profesi v Česku neříká třeba "trenér". Ještě před pár lety totiž většina z nás znala tak akorát fotbalového kouče. A to byl vlastně v překladu trenér. "Anglické slovo Coach se někdy používá i pro dálkové autobusy. Ty vás převezou z jednoho místa do druhého. Ze startu do cíle. A kouč vlastně dělá to samé.", shrnuje trefně Aleš Vrána.

A v tom tkví zřejmě ta efektivita koučování. Člověk si k výsledku dojde sám a obvykle poměrně rychle. Václav Szakál podotýká, že je to skvěle patrné při práci s profesionálními hokejisty: "Efekt koučování je vidět hned v následujícím zápase. A to se nebavíme o krajském přeboru, ale o NHL. To mne okouzlilo. Rychlé výsledky jsou především proto, že si zmapujeme problém a co nejdříve přistupujeme k hledání klientova vlastního řešení a konkrétním akcím do praxe. Klient realizuje vlastní nápad - podaří se - klient je nadšený - roste mu zdravá sebedůvěra a jde řešit těžší témata. To je kouzlo koučinku." Podle Václava ovšem není největší výhodou rychlost, ale: "především to, že koučink pomáhá lidem dělat trvalé změny v souladu s jejich životními hodnotami."

Od HR manažerky po továrničku v Indii

Často si na ní vzpomenu. Říkali jsme jí Katy. Byla z Vídně a potkali jsme se v jednom autobuse, v jednom zapadákově, v Barmě. Bylo nám s ní moc hezky. Katy působila energicky, ale zároveň vyrovnaně. Měla to všechno tak nějak srovnané. "Kdysi jsem taková nebyla.", vyprávěla nám o pár týdnů později u jezera poblíž vietnamského Dalatu. "Byla jsem HR manažerkou jedné velké firmy. Makala jsem jako blázen. A pak jsem si jednoho dne najala kouče." Tehdy - před 15 lety - jsem to slovo uslyšela poprvé. Ihned se mi vybavil robustní člověk s vysokými podkolenkami, zablácenými kopačkami a píšťalkou v puse - fotbalový kouč. Vyvedla mě rychle z omylu, když jsem pochopila, že díky tomuto koučovi tu teď s námi jezdí na motorce po jihovýchodní Asii. Díky jeho otázkám, díky jeho pomoci zjistila, že musí z toho pracovního šílenství na pár měsíců pryč... STŘIH ... Po půl roce od našeho rozhovoru trávím dlouhé minuty na toaletách Českého rozhlasu. Schovávám se, brečím, že to tady nedám, že musím zpátky do Asie. Katy si mezitím o pár set kilometrů ode mě opět domlouvá schůzku s koučem. Během několika měsíců se vrací do Indie a rozjede obchod s originálními koberci... Koučování funguje!

Hledá se kouč...

Koučování je ale jen pro toho, kdo na sobě pracovat skutečně chce. "Koučink nefunguje na lidi, kteří nechtějí nebo nenaleznou pro své cíle dostatečnou vnitřní motivaci." Slova Václava Szakála, na kterých by se zřejmě shodli asi všichni oslovení. Ale neshodují se zcela na tom, kdo všechno může koučem být. Pravda je, že koučink je volná činnost. Koučem se tedy může označovat kdokoliv. Nemusí prokazovat žádné dovednosti. "Můžete se ráno probudit a být koučem. To dělá na trhu trochu zmatek.", říká majitel Results & Emotions. Šéf akademie a agentury Život Jako Hra Aleš Vrána se s touto skutečností vypořádal originálně. Kurzy pro kouče neotevírá pro všechny. Zájemci o kurzy koučování v této škole musejí nejdříve projít diagnostickými testy. Aleš Vrána ve svých materiálech píše: "Odmítáme 97 % účastníků... Jen malé procento lidí má ke koučování předpoklady... Přijmout do studia člověka, který říká, že se chce stát koučem a je ochoten zaplatit školné, může vést k tomu, že se koučovat budou učit lidé, kteří se nikdy profesionálními kouči nestanou, protože jim chybí osobnostní předpoklady. Nebo jsou v životní situaci, která významným způsobem narušuje jejich schopnost pomáhat ostatním." Osobně mi po telefonu dodává příklad svého známého, který se vyškolil na kouče, i když byl v ten čas závislý na drogách. Rozumím jeho názoru, má logiku vůči škole, školeným i vůči pověsti koučů na trhu. Ale trošku mi to v hlavě vrtá. Neměli by pak být diagnostikováni i psychologové, lékaři, zdravotní sestry nebo humanitární pracovníci před vstupem do škol? Názor nechám na vás...

Jak poznat toho "správného" kouče?

Jestli budete někdy hledat pomoc u kouče, určitě bude dobré, když najdete takového, který prošel tréninkem akreditovaným u nezávislé mezinárodní instituce - tedy ICF (International Coach Federation). Ještě lepší bude, když mu za jménem bude svítit titul ACC, PCC nebo MCC. Selsky řečeno - tyhle zkratky dokazují, že už by měl mít za sebou poměrně hodně zkušeností s nejrůznějšími klienty. Nehledě na všechny možné tituly si ale musíte s koučem především "sednout", musíte mu důvěřovat, musí tam fungovat nějaká vzájemná chemie. Jak říká Aleš Vrána: "Koučování je vztah". A jak doplňuje koučka Kristin LaRonca Parpel, klienti se koučovi svěřují někdy i s tím, co by neřekli svému blízkému. S koučem se zkrátka musíte cítit v absolutním bezpečí.

Je skutečně "překoučováno"?

Podle internetu je v Česku kolem 4 000 lidí, kteří se koučinkem zabývají nebo svou práci do koučinku sami zařazují. Můžete se dočíst, že třeba v USA je stále asi pětkrát více koučů na milion obyvatel než v Česku. Ale většina lidí z tohoto oboru, kterých jsem se ptala, si myslí, že se to bude měnit. Věří, že tak jako teď máme asi každý svého kadeřníka, tak v budoucnu bychom mohli mít i svého kouče. Koučka Markéta Hamrlová ve svých materiálech pro budoucí kouče píše, že mnoho jejích kolegyň a kolegů si už dnes stěžuje, že koučů a kouček je moc, a že konkurence je nekvalitní a bere jim zakázky. "Tvrdí, že se koučinkem uživí jen hrstka prvních a pro nikoho dalšího už zde není prostor. Moje zkušenost je zcela jiná. Tvrdím, že dnešní doba potřebuje kouče a koučky víc než kdy jindy, a tato potřeba bude dále významně narůstat."

Vůbec netuším, jestli ze mě někdy koučka bude. Ale jedno vím jistě. Když jsem třeba tvořila 3 charitativní CD pro děti, ani v jednom případě nepřišla očekávaná euforie z vykonané práce na finálním křtu. Tu jsem prožívala především na té cestě ke křtům, ne na tom "vrcholu". Znáte to - i cesta může být cíl. Mám své "proč". Takže se začnu učit... i když se fakt bojím. 😊

Vyšlo v časopise Pravý domácí časopis