Hyperaktivní není zlobivý!

"Mamííí, ten Kuba má stoprocentně MHD!" S očima na vrch hlavy a s patřičnou důležitostí mě informuje náš osmiletý synek. "Cože má, Matýsku?" Mrknu do zpětného zrcátka na našeho druháčka, ale stále mi nedochází, co tím chce říct. "Von děsně zlobí paní učitelku, pořád se hejbá, a je prostě pořád ale pořááád jinde, a někdy se zase válí pod lavicí." Konečně mi to dochází - Kuba má zřejmě podle Matyáše ADHD. Ty zkratky synkovi moc nejdou. Ale poslední 2 písmenka trefil! Po téhle příhodě mě napadlo, že bych se o dětech s ADHD a jejich rodičích ráda dozvěděla víc.

Příliš hlučný handicap

"Ahoj! Jak se jmenuješ?" Vybafne na mě roztomilý klučina hned po příchodu do šatničky Hyperky kousek od pražského Jiřáku. Jak možná tušíte, Hyperka je místo určené právě pro hyperaktivní předškoláky - děti s poruchou ADHD. "Já jsem Petra. A jakpak se jmenuješ ty?" Kluk mě nebojácně chytne za ruku a zatřese s ní: "Já jsem Honza. Tak už se známe a ty můžeš jít dál." Skvělý začátek. Tohle že jsou hyperaktivní děti? Nevím, co jsem vlastně čekala... Možná uši drásající řev, děti skákající po hlavách paní učitelek, předškoláčky vyhazující papíry a tužky do vzduchu? Jenže o tom to právě je - ADHD je zrádná v tom, že na první pohled a v některých případech si ji u cizího dítěte neuvědomíte. Hyperaktivitu nemají děti napsanou na čele, nemají žádný na první pohled viditelný handicap, a nechovají se "jinak=zlobivě" neustále. O to více vás pak překvapí, když ono děcko začne "zlobit". Proto tyto děti bývají svým okolím házeny do pytle s nápisem "zlobiví" a jejich rodiče zase dostávají nálepku "neschopní". Ale hyperaktivní skutečně není synonymum pro zlobivý - a rodiče dětí s ADHD opravdu nejsou neschopní (ale rozhodně jsou občas hodně unavení a frustrovaní)! Právě proto bych tento článek ráda věnovala jako hlubokou poklonu všem rodičům, kteří dítě s ADHD vychovávají. Skutečně to nemají jednoduché...

S vestičkou a bez ní...

"Dneska si povíme o zimní olympiádě a taky si jí tu nakonec uděláme!" Vysvětluje asi deseti dětem u stolečku paní učitelka Lucka. V místnosti jsou samí kluci. Někteří naslouchají, jiní se válí po stole, další pod stolem, a ti co se neválí, pošťuchují své sousedy. Komunikace s nimi vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti, fyzické zdatnosti a lásky. "Pro mě je to práce, která mě baví," říká mi později při kávě paní učitelka Lucka. "Já každý den odjedu domů a tam je klid." Lucka dojíždí do pražské Hyperky až z Vraného nad Vltavou. "Rodiče těch dětí to mají těžší. Nejen, že jsou s nimi častěji. Ale jde i o toto - když jdeme s dětmi ven, mají vestičky. Takže pokud tam nějak jančí, lidé si řeknou, že to budou asi "jiné" děti. Ale když jdou s nimi ven rodiče, tak žádné vestičky nemají..." Co to vlastně znamená? Většinou to, že rodiče dostávají klasické nevyžádané rady od těch "moudřejších a schopnějších" typu "kdyby ho víc řezala..., proč si pořizuje dítě, když ho neumí vychovávat...". Vypadají přece "normálně", tak musí být "normální"!

"Za nás žádný takový nemoci nebyly..."

Když jsem toto téma poprvé zpracovávala pro Český rozhlas, spustila se nečekaná vlna ohlasů. Na facebooku se strhla o hyperaktivních dětech vypjatá diskuse. "Ja tu nemoc nechapu. do decek se cpou leky aby ve skole byly tlumeny a pak doma div nepodpali byt. Za nas zadny takovy "nemoce" nebyly, stejne jako vsechny ty dis poruchy. Bud sme byli hloupi nebo chytri a hodni nebo sigri. Dnes dite neumi pocitat? Hnedle je na to vada.... Je jednoduší mit papir od lekare nez se diteti venovat asi." To je přesná citace jednoho z mnoha anonymních vzkazů po odvysílání pořadu. Tenkrát byla ve studiu Terezie Pemová, zakladatelka dětské skupiny Hyperka, která je jediným zařízením tohoto typu V Česku. Terka je sociální pracovnice. Ale nepředstavujte si ji jako tu "Zubatou" z filmu Kolja.😊 Terka je mladá akční a velmi inteligentní žena s velkým srdcem: "Porucha ADHD má svá jasně popsaná specifika. Jde o to, že mozek dětí s poruchou ADHD má v určitých situacích pomalejší interakce. Právě proto takové dítě jedná impulzivně, nepromyšleně, hlučně a občas i agresivně. Jednoduše řečeno - nestačí to promyslet! Impulzivita je základní znak ADHD. Dalšími jsou zvýšená fyzická aktivita, neschopnost soustředit se. Ale každé hyperaktivní dítě je jiné! Některé je pozitivní a vyžaduje i větší fyzický kontakt, jiné je hodně negativní. A každé se rozruší něčím jiným." Potvrzuji - jeden chlapeček z Hyperky mě bez varování zulíbal krk, druhý na mě koukal s ohromným podezřením. Terezie také tvrdí, že "každé dítě s ADHD je i šikovné jiným způsobem."

100 puzzlí za 21 minut!

Děti s ADHD mívají někdy (nebo spíše často) dokonce nadprůměrné IQ. "Karel, ten u okna, si k Vánocům přál žárovku a holící strojek. To proto, aby je mohl zkoumat. Vydržel pak hodiny obojí skládat a rozkládat na drobné součástky. Honza zase složí 100 kousků puzzle, které nikdy předtím neviděl, během 21 minut dohromady!" Vysvětluje další učitelka z Hyperky, sympatická blondýnka Petra. Nadprůměrnou inteligenci potvrzovali i rodiče na rozhlasovém facebooku. Nejzajímavější byly vzkazy dospělých lidí, kterým byla až o mnoho let později hyperaktivita diagnostikována: "Byla jsem vždycky rebelující dítě, které neskutečně škrábe a absolutně nezvládá diktáty. Už od dětství jsem ale krásně malovala a skládala básničky a psala povídky, bohužel, tohle nikoho nezajímalo." A jiný příspěvek do diskuse: "Zvýšené schopnosti obvykle hyperaktivní děti nedokáží bez pomoci využít." Je to smutná pravda a taky ohromná škoda...

Hranice = bezpečí

Děti v Hyperce přecházejí do malé "tělocvičny", která se na chvíli promění v olympijský stadion. Kluci běhají, skáčou, válejí se skutečně jako o závod. Na 10 dětí jsou 4 dospělí, a i tak je poměrně obtížné je usměrnit. Občas paní učitelky zvýší hlas: "I tyhle děti musejí mít limity." Říká mi k tomu Terezie. "Potřebují pravidla, jasný řád a dobře definovaná zadání dokonce víc než ostatní děti. S hranicemi přichází i pocit bezpečí. A když se dítě cítí bezpečně, má obvykle i méně záchvatů."

V Hyperce tedy děti s ADHD naleznou pochopení, ale rozhodně to neznamená, že by se jim jejich občasné agresivní reakce, nebezpečné chování nebo slovní útoky tolerovaly! "Pepa mi tuhle řekl: Jsi horší než Babiš! To si nemůžete nechat líbit." Směje se s nadsázkou jedna z paní učitelek. Když děti uráží druhé nebo dělají něco, co ostatní ohrožuje, jsou vykázány na 2 minuty pryč. Kupodivu to respektují. Byla jsem toho asi dvakrát během dopoledne svědkem.

Pravidla ano, ale přiměřeně!

Pokud ale děti jen daný úkol dělají po svém, tak to paní učitelky "nehrotí". Lucka klukům rozdává lyže z kartonu, které si mají postupně vybarvit. Pepa s Honzou ale nejdříve nutně potřebují oloupat všechny voskovky z papírových obalů. Pamatuju si, že bych to kdysi bývala také ráda dělala, ale věděla jsem, že "se to nemá". Kluci na "se to nemá" nedbají, a prostě to dělají. Nutkání je velmi silné. Když paní učitelka Lucka zjistí, že je nepřesvědčí, přestane to řešit. Tohle prostě není tak důležité. Pravidla jsou podstatná, ale když jimi dítě pevně svážete, když jich je moc, výsledek je opačný. Dítě rebeluje ještě více.

On tady teď není...

O pár hodin později mluvím v základní škole Ohradní s paní učitelkou Miroslavou Čmelíkovou, speciální pedagožkou. V její třídě jsou kromě "normálních" dětí i žáci s různými poruchami. "Když třeba Martin zaleze pod stůl a křičí, že něco dělat nebude, shazuje svůj penál, učebnice ze stolu..., děti se snaží mu pomoct a dávají vše zpátky. A to ho ještě víc rozzuří. Já jim vždy říkám: Děti, Martin tu teď není. Necháme ho být, on se k nám později přidá... V záchvatu s takovým dítětem prostě nic nesvedete." Škola, na rozdíl od školky, dítě s ADHD musí přijmout. Ale ne každý pedagog si s takovým žákem ví rady jako třeba paní učitelka Čmelíková. Když totiž někteří pedagogové dítě s ADHD často kárají, vyčleňují ho tak z kolektivu, a jeho stav ještě zhoršují. Snižují mu tím totiž sebevědomí, dostávají ho do nepohody, záchvatů přibývá. Dítě se pak dostává do začarovaného kruhu, ze kterého je cesta ven velmi dlouhá a trnitá.

Přijměte své děti!

"Papíry na ADHD" skutečně nejsou falešná omluva matek, které nezvládají své děti. Je to potvrzení diagnózy, která byla poprvé zmíněna už v roce 1906! Tedy potvrzení mozkové disfunkce - poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Je to potvrzení jednoho z mnoha druhů "jinakosti". A zřejmě jedině respekt, snaha o pochopení bez předsudků a soudů, jasné hranice a taky prostě láska vytváří ideální přístup k takovým (a vlastně i jakýmkoli jiným) dětem (a vlastně i dospělým).

Po odvysílání pořadu o ADHD se na facebooku Českého rozhlasu také objevilo:"Pokuste se děti respektovat, dávat jim volbu a být spíše parťákem než diktátorem. Já bohužel tento přístup neměla, a tak jsem musela sama ujít dlouhou cestu, než jsem pochopila, že já jsem prostě jen jiná, ne horší ba naopak v mnoha věcech mnohem lepší, že jen tahle společnost je nastavená a příznivá k neustálému známkování a bodování. Přijměte své úžasné děti a ony vám to jednou vše vrátí." Ideální tečka, nemyslíte?

Pro ty, kteří chtějí vědět víc:

• Porucha ADHD je zpravidla vrozená. Příčinou může být předčasný porod, kouření v těhotenství, konzumace alkoholu v těhotenství, genetické dispozice rodičů atd.
• Dětem s poruchou ADHD se většinou podává medikace. Asi překvapivě nejde o léky, které by děti tlumily. Naopak je nutí více zaktivovat mozek, více se soustředit. Jde ale jen o podpůrnou léčbu. ADHD je porucha - ne nemoc. To znamená, že ji nelze vyléčit - léky ale mohou výrazně zmírnit její příznaky.

Proč je ADHďáků teď více? Podle Terezie Pemové to má několik důvodů:

• Vliv prostředí - více olova a škodlivých látek ve vzduchu i v naší stravě.
• Více předčasných porodů, při nichž jsou děti zachráněny. Mnoho dětí by dříve náročný nebo předčasný porod kvůli nedostatečné lékařské technice nepřežilo. Ta "zachráněná" miminka mohou být relativně zdravá, ale některá z nich mohou později "bojovat" právě s poruchou ADHD.

Pár slov zakladatelky Hyperky - Terezie Pemové:

"Proč to dělám? To mi moc nejde napsat. Některé věci mě prostě baví... Ale dobře: Hyperku jsme založili proto, že ADHD je celoživotní výzva! Jak pro osoby, které se s tím potýkají, tak ostatní lidi, se kterými se v životě potkají. A protože se bojím skákat s padákem, potápět se do jeskyní a slézat osmitisícovky, řekla jsem si, že zařízení pro ADHD předškoláky je výzva tak akorát pro mne. A taky proto, že každý den v Hyperce je jinak barevný, jinak voňavý, ale vždy intenzivní."

Podívejte se na www.hyperka.eu